Evropské hrátky ve vesmíru: Historie evropské kosmické agentury ESA (1.)

V 50. letech minulého století si vědci ze západní Evropy začali uvědomovat, že sólově realizované projekty maximálně na národní úrovni jen stěží mohou konkurovat kosmickým letům v režii Sovětského svazu či USA (kam navíc odjela po válce za prací ze starého kontinentu spousta špičkových odborníků a techniků). Proto na sklonku roku 1958 (krátce po startu Sputniku) zorganizovali dva uznávaní členové tehdejší západoevropské vědecké obce – Francouz Pierre Auger a Edoardo Amaldi z Itálie – setkání, na němž zástupci osmi evropských zemí jednali o vytvoření mezinárodní organizace, která by jejich kosmické projekty zastřešovala. Mimochodem, oba zmínění organizátoři konference se v budoucnu dočkali uznání: po Augerovi byla pojmenována evropská observatoř v Argentině pro studium kosmického záření, jež se dostává na povrch Země, a Amaldi propůjčil jméno evropské zásobovací lodi ATV-3, která se v roce 2012 spojila s Mezinárodní vesmírnou stanicí. 

Nepřehledněte: Vznik a počátky ESA

Vědci se nakonec dohodli, že budou fungovat dvě různé mezinárodní agentury: Jedna se měla soustředit na stavbu nosných raket (později byla pojmenována ELDO neboli European Launch Development Organisation) a druhá na samotný výzkum vesmíru (ESRO – European Space Research Organisation). Poslední jmenovanou dnes považujeme za přímého předchůdce organizace ESA, přičemž byla oficiálně založena 20. března 1964. 

Zrodila se ESA

Skupina ELDO nelenila a dala se do práce. V hlavách jejích konstruktérů se zrodil nový nosič s příznačným názvem Europa. Jeho základ (první stupeň) měla tvořit britská vojenská střela Blue Streak, horní stupně měly dodávat Francie a Německo, o aerodynamický kryt vynášené družice by se postarala Itálie, o telemetrické systémy a sledování letu rakety ze Země zase Nizozemsko a Belgie. Kosmodrom byl vytipován dokonce v Austrálii. 

Europa však svým tvůrcům mnoho radosti nepřinesla. Dodávky komponent od mnoha týmů z různých koutů kontinentu se nedařilo řádně koordinovat a řídit a projekt se dostával do skluzu – přesto však raketa nakonec odstartovala. Nicméně druhý a třetí stupeň při zkušebních vzletech ve druhé polovině 60. let selhávaly, nosič nebyl spolehlivý. Velká Británie proto coby dodavatel prvního stupně projekt v roce 1968 ukončila (viz Tajemství vesmíru 4/2014). 

Západní Evropa však o vesmíru snít nepřestala. Ostrovnímu království se již ke hvězdám moc nechtělo, zato Francie burcovala ostatní k dalšímu vývoji nové rakety (pozdější Ariane – viz Tajemství vesmíru 4/2014) a vynucovala si ve vývoji hlavní slovo. Jejím partnerům to nijak zvlášť nevadilo, a tak se agentura ESRO v květnu 1975 (jen o dva měsíce dříve, než si velitelé lodí Sojuz a Apollo na oběžné dráze v historickém okamžiku podali ruce) transformovala do Evropské kosmické agentury, známé pod zkratkou ESA. Nová instituce přitom pokračovala ve všech projektech bývalé ESRO.

Přidává se Česko

Na jaře 1975 měla ESA deset zakládajících členů z oblasti na západ od berlínské zdi: Belgii, Dánsko, Francii, Německo, Itálii, Nizozemsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a Velkou Británii. První podstatnou kosmickou misi zahájila agentura už ve zmíněném roce 1975, a to vypuštěním družice Cos-B pro monitorování záření typu gama, tehdy ještě na americkém nosiči. 

Dnes má ESA dvacet členů i z oblasti někdejšího východního bloku (první postkomunistickou zemí se v roce 2008 stala právě naše republika). Kromě zakládajících států a ČR se jedná o Rakousko, Finsko, Řecko, Irsko, Lucembursko, Norsko, Polsko, Portugalsko a Rumunsko. Spolupráci se přitom podařilo navázat už i s „exotickými kraji“, jako je třeba Turecko či Izrael. ESA zaměstnává více než dva tisíce lidí a disponuje ročním rozpočtem přesahujícím čtyři miliardy eur (v roce 2013 se jednalo o 4,3 miliardy eur, tj. asi 120 miliard korun). 

Hermes: evropský raketoplán

ESA nemá, nikdy neměla a v dohledné budoucnosti ani nebude mít vlastní pilotovanou loď, přestože současná hlavní evropská raketa Ariane 5 byla navržena pro starty s posádkou. Nicméně nelze tvrdit, že by se agentura v tomto směru nesnažila. 

Historicky měl zřejmě nejblíže k realizaci evropský miniraketoplán Hermes v 80. letech minulého století, který mohl podle posledního návrhu před zrušením projektu pojmout tři lidi a až 3 t nákladu při cestě na zemskou orbitu. Vynášet ho měla právě raketa Ariane 5, a to z jihoamerického kosmodromu Kourou, přičemž si měl nosič při startech se zmíněným raketoplánem sáhnout až na pomyslné dno svých možností. V kosmu by pak letoun sloužil jako vědecká laboratoř, opravář družic či obsluha kosmických stanic. Před návratem do atmosféry měl odhodit kuželovitý obslužný modul a přistát jako kluzák buď opět v Kourou, či na některém větším letišti v západní Evropě. Při startu se počítalo s hmotností asi 21 t a na délku měl stroj měřit 19 m. 

V roce 1984 jej dokonce Francie (kde se zrodila myšlenka letoun zkonstruovat) nabídla Spojeným státům jako příspěvek k chystané mezinárodní orbitální stanici. Nicméně nedlouho poté země galského kohouta uznala, že na vývoj letounu nemá finance ani technické prostředky, a svěřila projekt právě do rukou ESA. Vývoj pokračoval až do roku 1992, kdy musela stejnou porážku uznat i evropská agentura; navíc se po havárii Challengeru předpisy pro bezpečnost raketoplánů výrazně zpřísnily. Projekt byl zrušen a žádný Hermes nevznikl. S dalšími nápady na miniraketoplán či kosmickou loď poté přicházeli Němci a Italové, u některých projektů se podařilo dokonce připravit testovací prototypy, nicméně žádný z nich nakonec nepřežil. 

Pokračování zítra