reklama

Jupiterovy měsíce: Doslova jako malá Sluneční soustava

30.1.2016 – Michal Švanda
Téměř sedmdesát měsíců obíhá okolo Jupitera, největší planety Sluneční soustavy. Čtyři největší z nich jsou pak známy již od počátku 17. století, kdy je objevil Galileo Galiei
Galileovské měsíce

Kolem Jupitera obíhá 67 známých měsíců a zřejmě stovky těles, jež prozatím unikají naší pozornosti. Čtyři největší měsíce – Io, Europa, Ganymed a Kallisto – známe již od počátku 17. století, kdy si jich svým novým dalekohledem povšiml Galileo Galilei. Po něm se jim dodnes říká galileovské měsíce. Šlo o první známá tělesa, která neobíhala ani Zemi ani Slunce, a představovala tak objekt zásadních pochybností pro tehdy platný geocentrický model vesmíru. 

Nepřehlédněte: 

Ganymed je největším měsícem ve Sluneční soustavě, velikostí přesahuje i planetu Merkur. Zmíněné čtyři měsíce dobře zachytíte již v malých dalekohledech. Náhoda tomu chtěla, že jejich oběžná rovina přibližně prochází Zemí, a díváme se tak na ně „z boku“. Můžeme tedy sledovat divadlo satelitů přecházejících přes disk planety. Úkazy Jupiterových měsíců, které nejsou při pozorování ze Země zcela pravidelné, byly pro Ole Rømera v 17. století vodítkem k hypotéze o konečné rychlosti šíření světla a k jejímu změření. 

Osm měsíců z celé komplikované „jupiterovské“ soustavy lze považovat za regulární, neboť obíhají planetu ve směru její rotace po téměř kruhových drahách s malým sklonem k rovníku. Kromě již zmíněných galileovských jde o měsíce Metis, Adrastea, Amalthea a Thebe. Ostatní jsou neregulární: mnohdy se jedná o nepravidelné kusy skály na vysoce eliptických nebo neuzavřených drahách s velkým sklonem k rovníku planety, přičemž často obíhají proti směru rotace planety. Obecně se soudí, že většina z nich má původ v planetkách zachycených gravitačním polem Jupitera. 

Kosmické sondy objevily slabý prachový prstenec, podobný prstenci Saturnu, ale mnohem méně výrazný. Pravděpodobně jej udržují prachové částice vyražené z některých měsíců. 

Velké stěhování

Vysvětlit současnou strukturu Sluneční soustavy není jednoduché. Podle uznávaných hypotéz sehrál důležitou roli v její dnešní podobě právě Jupiter, který se zformoval ze sluneční mlhoviny blíže Slunci, než se nachází dnes. O něco dále vznikl Saturn, pak Neptun a z velkých planet nakonec Uran. Velmi krátce po vzniku systému se Jupiter a Saturn dostaly do orbitální rezonance a „vystřelily“ Neptun za dráhu Uranu. Společné působení Jupitera a Neptunu pak odsunulo dále do hlubin soustavy tělesa druhého pásu asteroidů. 

Jupiter svým gravitačním polem i dnes zásadně ovlivňuje trajektorie meziplanetárních těles, například komet. Hraje však nejasnou roli při odklánění těchto těles z centrální části Sluneční soustavy. Astronomové se dlouho domnívali, že jeho gravitační působení udržuje množství tělísek pronikajících do centrální části systému a potenciálně hrozících srážkou se Zemí na malé úrovni, a že tedy funguje jako jakýsi asteroidální a kometární deštník. Moderní výzkumy naznačují, že situace nebude tak jednoznačná. Za relativní stabilitu Sluneční soustavy zřejmě vděčíme existenci dvojice Jupiter–Saturn dostatečně daleko od sebe, jež se vzájemně „drží na uzdě“ v orbitální rezonanci. 

Foto, ilustrace: 
NASA, ESA
Zdroj: 
Tajemství vesmíru 5/2013
reklama
reklama