Největší objevy starověku: Od Aristotela k Ptolemaiovu vesmíru (1.)

V dobách před Kristem byly naše znalosti hvězdné oblohy velmi omezené. Přesto se podařilo přesně určit obvod Země, předpovědět pohyby planet nebo vytvořit rozsáhlé katalogy hvězd

29.01.2017 - Josef Myslín



Střídání dne a noci patří k naší planetě již miliardy let, stejně jako fakt, že ve dne Zemi zalévá záře Slunce, zatímco v noci panuje tma, kterou přebíjí jen o mnoho méně jasný Měsíc provázený slabými svítícími tečkami zvanými hvězdy. Pro naše předky se stala tato skutečnost samozřejmou. 

Neexistují žádné písemné záznamy, proto můžeme jen hádat, jak dávní lidé svět kolem sebe vnímali. Víme však zcela jistě, že jejich znalosti byly velmi kusé: přírodní jevy – dnes téměř dokonale popsané – nechápali, a proto je jistě připisovali prvotním božstvům. Základní problém tehdy představovala absence abstraktního myšlení. Naši předchůdci ještě nezvládali složitější úvahy o věcech, které navíc nemohli vidět, uchopit či sledovat v plné kráse a rozsahu. A jak uvidíme dál, vesmír je právě takový.

Jen na vlastní oči

První astronomické krůčky učinily starověké civilizace, jež byly často dost bohaté a mohly si dovolit financovat činnost prvních pozorovatelů. Velmi důležitou roli sehrál v rozvoji vědy také objev písma – bez písemných záznamů se věda dělat nedá. Pokud se podíváte na hvězdnou oblohu, bude se vám možná zdát neměnná. Dnes ovšem víme, že ve skutečnosti žádný nebeský objekt nesetrvává v klidu, ale že se vše naopak pohybuje rychlostmi vysoce převyšujícími cokoliv, na co jsme zvyklí zde na Zemi.

K prvním vyspělým starověkým civilizacím, které se věnovaly astronomii, patřili staří Babyloňané. V oblasti tzv. Úrodného půlměsíce – v okolí řek Eufrat a Tigris – vybudovali na svou dobu neuvěřitelně pokročilou kulturu. Za další významné společnosti, jež přispěly k astronomickému poznání, považujeme Egypťany a Číňany. Astronomie tehdy představovala především nástroj. Starověcí lidé na základě svých nevelkých znalostí věřili, že dění na nebeské klenbě ovlivňuje jejich osudy a životy. Svá pozorování tak zasvětili hledání souvislostí, které by mohly sloužit k předpovídání budoucích událostí. Méně už je zajímal charakter sledovaných objektů. 

Nedisponovali ani těmi nejjednoduššími přístroji, které k pozorování oblohy používáme my. Museli se spoléhat výhradně na své oči, tedy na nepříliš kvalitní nástroj – alespoň v tomto ohledu. A tak zatímco dnes je předpokladem pro působení v oboru astronomie především kvalitní vzdělání, tehdy šlo zejména o velmi dobrý zrak. Nový zájemce o astronomii musel místo „přijímací zkoušky“ prokázat schopnost rozlišit prostým okem jednotlivé složky dvojhvězdy Alkor a Mizar (ζ Ursae Majoris – jedna z hvězd souhvězdí Velké medvědice; jedná se o prostřední hvězdu oje Velkého vozu). 

První pozorování

Starověcí astronomové vynikali v dlouhodobém pozorování a vedení systematických záznamů: v Babylonu používali hliněné tabulky, v Egyptě svitky papyru. Zaznamenávali zejména polohy hvězd, planet a další údaje, potřebné pro astrologické účely. Přesto však dokázali shromážděná data využít i k ryze vědeckým objevům. Jednalo se například o odhalení periody, která uplyne mezi dvěma zatměními Měsíce na témže místě na zemském povrchu (zmíněná perioda činí 18 let a 11 dní a dnes ji označujeme babylonským termínem saros). Rovněž se tehdy podařilo objevit některé zákonitosti pohybu planet. 

Babyloňané využili získané poznatky k vytvoření vlastní teorie, jak funguje okolní vesmír. Pochopitelně vycházeli z představy, že naše domovská planeta představuje střed vesmíru, přičemž se se ostatní vesmírná tělesa pohybují kolem ní. V té době se jednalo o vcelku logické vysvětlení: na Zemi opravdu nepociťujeme její pohyb, navíc tehdy lidé neznali rozměry nebeských těles ani jejich vzdálenosti. 

Podle uvedené teorie tedy kolem naší nehybné planety kroužilo Slunce, Měsíc a také v té době známé planety – Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Následovala sféra hvězd, o kterých naši předci nevěděli vůbec nic a považovali je za prosté světelné body na nebeské klenbě. Ke složitějším úvahám o přesném fungování světa však neměli dostatečně vyvinutou matematiku a další přírodní vědy. Babyloňané také identifikovali první souhvězdí – některá z nich jsme „zdědili“ i my, jiná dostala jen jiný název. K dalším zajímavým počinům patřil první katalog hvězd: vznikl ve 4. století př. n. l. v Číně, tehdejším centru vzdělanosti, a obsahoval poměrně přesné polohy 809 stálic.

Proč svítí Slunce?

Za jednu z nejvýznamnějších kolébek nejen evropské, ale také celosvětové vzdělanosti považujeme antické Řecko. Právě tam se zrodily myšlenky a teorie, které na mnoho století, či dokonce tisíciletí ovlivnily vývoj lidské civilizace. K nejstarším řeckým filozofům patřil Thales z Milétu (624–547 př. n. l.), jenž vyslovil zajímavý (a pravdivý) názor: některá nebeská tělesa, jako například Slunce, svítí svým vlastním světlem, zatímco jiná pouze světlem odraženým – například Měsíc. Šlo o revoluční myšlenku, protože nikdo neměl ani ponětí, jaký je skutečný zdroj světla nebeských těles. 

Dokazují to například úvahy jiného filozofa, Anaxagora z Klazomén (500–428 př. n. l.), který si Slunce představoval jako žhnoucí skálu o velikosti poloostrova Peloponés. Dnes víme, že více se mýlit nemohl, jenže kdo tenkrát tušil cokoliv o skutečném mechanismu sluneční energie? Anaxagorovi musíme přiznat odvahu, s jakou tvrdil, že Slunce není žádným božstvem, ale běžnou součástí přírodního řádu

Je kulatá!

Patrně nejvýznamnějším a nejznámějším starověkým filozofem byl Aristoteles (384–322 př. n. l.), jenž se věnoval všem oblastem lidské činnosti tehdejší doby a vědu výrazně ovlivnil. Zejména způsob logického uvažování se stal základem moderní matematické logiky – přestože se i část Aristotelových myšlenek ukázala jako nesprávná. Proslulý filozof se domníval, že Země představuje kouli uprostřed vesmíru, přičemž i sám kosmos má kulový tvar a skládá se z mnoha kulových sfér, v nichž se pohybují nebeská tělesa.

Aristoteles rozděloval vesmír na dvě základní části – sublunární a supralunární: v první měl panovat chaos, který dnes nazýváme počasí; ve druhé naopak platil přísný řád a tělesa se pohybovala po striktně kruhových drahách přesně rovnoměrným pohybem. Nejvýše se pak v jeho představách nacházela sféra nebeských stálic, jež se otáčela jako celek. 

Aristoteles odhadl tvar Země na základě skutečnosti, že stín naší planety má při zatmění Měsíce vždy kruhový tvar – a to je možné jen v případě, že je těleso vrhající stín (tedy Země) kulového tvaru. Také se pokusil určit její rozměry a dospěl přibližně k dvojnásobku reálné hodnoty. Aristoteles se stal bezesporu významnou osobností dějin vědy – jeho objevy a úvahy (navzdory mnoha nepřesnostem) stály v počátcích vědeckého myšlení a metod, jež známe a využíváme dnes. 

Pokračování příště

  • Zdroj textu

    Tajemství vesmíru 7/2014

  • Zdroj fotografií

    Wikipedie


Další články v sekci