reklama

První smrt v kosmu: Proč zemřel Vladimir Komarov? Jeho smrt byla zbytečná (2.)

20.3.2016 – Karel Pacner
Když se Vladimir Komarov vydal na cestu do vesmíru napůl nehotovou lodí Sojuz, vnitřně tušil, že se na Zemi živý nevrátí. A jeho předtucha se bohužel vyplnila. Stal se tak první obětí kosmonautiky na oběžné dráze
Posádku Voschodu 1
Posádku Voschodu 1

Feoktistova, Jegorova a Komarova – vítají nadšené davy na moskevském letišti Vnukovo. Voschod 1 se stal první sovětskou trojmístnou lodí. Absolvoval šestnáct obletů Země a přistál 13. října 1964

Spojení dvou strojů chtěli vyzkoušet hned při prvním letu. První Sojuz pod označením Kosmos 133 vypustili 28. listopadu 1966 bez kosmonautů na palubě, v automatické verzi. Avšak už za půldruhé hodiny telemetrie ukázala, že při orientaci spotřeboval příliš mnoho paliva, což způsobily závady na manévrovacích motorcích – na hlavním i záložním. Bylo vyloučeno, aby se pokoušel o spojení s druhým Sojuzem. Musel tedy přistát, ale nařídit loď do atmosféry se podařilo až na pátý pokus. Dostala se na špatnou dráhu, takže se rozpadla na kousky – a skutečný důvod se nepodařilo zjistit.

Nepřehledněte: Předchozí díl článku

Bylo rozhodnuto vyzkoušet druhý stroj, také jako Kosmos. Avšak v okamžiku, kdy se měla raketa R-7 odlepit 14. prosince od rampy, její motory zhasly. Záhada. Z řídicího bunkru vzdáleného půl kilometru vyrazili technici, ale najednou se zažehly motory záchranného systému, odtrhly kabinu od rakety a ta se snesla vzorně na padáku na zem. A potom vybuchl samotný nosič – zahynul jeden důstojník a několik lidí museli odvézt do nemocnice, kde zemřeli další dva. Kdo tyto havárie zavinil? Mnozí je kladli za vinu Mišinovi, i když spíš šlo o první projev nedůvěry vůči němu – byl opakovaně nemocný se srdcem, potíže řešil alkoholem a ztrácel autoritu. Podle Koroljovova i Mišinova náměstka Borise Čertoka zavinila situaci špatná koordinace práce.

Na kosmodromu Bajkonur měli ještě dvě lodě typu Sojuz. Další pokus v automatickém režimu se měl uskutečnit 15. ledna 1967, načež by v březnu letěli kosmonauti. Kreml naléhal, aby se už konečně něco dělo a aby Sověti Američanům ukázali, že jsou lepší. Nejrůznější potíže však oddálily start o tři týdny. Třetí Sojuz startoval 7. února bez posádky jako Kosmos 140, jenže následovala celá série potíží: Stroj se dostal na nižší dráhu, takže ve vesmíru nemohl zůstat déle než dva dny. Dva panely slunečních baterií se nenatočily ke Slunci. Selhal orientační systém a nakupily se i další závady. Po nekontrolovaném přistání dopadla kabina více než 500 kilometrů od plánované oblasti do Aralského jezera. Klesla až na dno a později se ukázalo, že se při sestupu propálil v trupu otvor o průměru 30 centimetrů. Kdyby se to stalo s posádkou na palubě, nepřežila by.

Při důkladném průzkumu stroje našli inženýři desítky konstrukčních závad, které bylo třeba před startem posádky odstranit. Přesto v Kremlu pořád věřili, že koncem června 1967 zamíří dva kosmonauti v Sojuzu k obletu Měsíce a oslaví tím padesáté výročí bolševické revoluce. A s trochou štěstí přistane Rus jako první na Měsíci.

Na kosmodromu mohli testovat alespoň prototyp lunární lodi 7L-LOK, zatím bez orbitálního modulu. Jako Kosmos 146 ho 10. března 1967 vypustili do blízkosti Země. Čtyřikrát zapálili motor přídavného čtvrtého stupně nosiče Proton, popáté se to nezdařilo. Další kabina startovala 8. dubna a zůstala kroužit okolo Země. Měla zamířit k Měsíci a stát se dalším Zondem, ale místo toho dostala krycí název Kosmos 154.

Rizikový start

Třebaže odborníci nepovažovali novou loď za schopnou pilotovaných letů, Mišin nakonec ustoupil nátlaku Brežněva – už koncem dubna měly odstartovat hned dvě lodě. Na oběžné dráze by se pak spojily a dva kosmonauti by vnějším prostorem přeručkovali na druhou palubu.

Dva dny před startem si velitel kosmonautů generál Nikolaj Kamanin zapsal do deníku: „[…] Přípravy k letu se protahují, objevuje se mnoho chyb, nedostatků, a dokonce i neštěstí. Stav lodí a úroveň jejich zkoušek nám nedává stoprocentní důvěru v plný úspěch celého letového programu […]“ Přesto věřil, že se kosmonauti bezpečně vrátí. Stěžoval si – jako už tolikrát – na Mišina, který byl podle něho špatným šéfem a navíc v době příprav ležel dva týdny v nemocnici. Na kosmodromu mezitím vládla mizerná nálada. Zatímco Koroljov sršel energií a obvykle dodával kosmonautům sebedůvěru, Mišin za nimi přišel den před startem se špatnou zprávou: „Kdyby na Sojuzu selhal navigační systém Igla nebo by plavidlo nemělo dost energie ze solárních panelů, další start zrušíme.“ 

O obrovském riziku mnozí odborníci věděli. A znal ho patrně i Komarov – když v neděli 23. dubna 1967 vstal, zabalil si své věci a dal je známému se slovy: „Předej je mé ženě.“ Loď odstartovala časně ráno. Druhý den ji měl následovat Sojuz 2 s Valerijem Bykovským, Alexejem Jelisejevem a Jevgenijem Chrunovem. Po spojení obou strojů by Bykovskij zůstal na palubě, zatímco Chrunov s Jelisejevem by přeručkovali ke Komarovovi. Konstruktéři lodi totiž nevyřešili uzavřený přechod z jedné paluby na druhou.

Neovladatelná loď

Avšak jakmile se Sojuz 1 dostal na oběžnou dráhu, ukázalo se, že se mu nevyklopil levý panel slunečních baterií. Stroj tedy dostával méně elektřiny, než potřeboval. Kosmonaut se snažil zaseknutý panel uvolnit, ale bezúspěšně. Navíc nefungovala automatická ani manuální orientace plavidla na Slunce. A potíže se dál nabalovaly: kabina se špatně stabilizovala, zhoršilo se rádiové spojení, přehřívala se palubní elektronika, teplota klesla na sedmnáct stupňů. Sovětský svaz ještě nevyslal do světových moří sledovací lodě, takže Komarov zůstal od sedmého oběhu po devět hodin bez spojení s velitelstvím v Jevpatorii na Krymu. I to ukazovalo na ukvapené zahájení projektu.

Většina členů státní komise, kteří se scházeli vpodvečer na kosmodromu s odborníky, doporučila expedici co nejdřív ukončit. Úkol doletět k pasivnímu Sojuzu 2 se jevil jako nezvládnutelný. Jedině Mišin, který po smrti Koroljova poprvé řídil výpravu člověka, tvrdil: „Soudruzi, tyhle potíže jsou přechodné, a proto musíme v přípravách Sojuzu 2 pokračovat.“ Teprve po půlnoci z neděle na pondělí, kdy Komarov hlásil další poruchy, vypuštění druhé lodi zrušili. Její velitel Valerij Bykovskij už vesmír zažil, zato nováčky Jelisejeva a Chrunova, kteří měli přeručkovat do Sojuzu 1, zpráva rozhořčila: Kdyby žil Koroljov, určitě by nás nahoru pustil!

Novinář Jaroslav Golovanov, který byl na kosmodromu přítomen, s nimi – jak později přiznal – nesouhlasil: „Jsem přesvědčen, že neměli pravdu. Koroljov by totiž podle mého názoru nejen zrušil druhý start, ale nedovolil by ani let Sojuzu 1 s člověkem. Loď byla totiž ještě příliš syrová a nehotová.“

Ticho po návratu

Po opětovném navázání spojení krátce po půlnoci ohlásil Komarov další potíže – přestal loď ovládat. Teprve poté Mišin souhlasil s předčasným návratem a s tím, že Sojuz 2 neodstartuje. Kabina se však nedala vůbec stabilizovat. Řídicí středisko v Jevpatorii na Krymu rozhodlo, aby přistála na sedmnáctém obletu, což ale nešlo, protože selhala automatická orientace. Mišin na Bajkonuru byl bezradný. Až řídicí středisko v Jevpatorii, kde se nacházeli Čertok a Gagarin, poradilo Komarovovi, aby na osmnáctém obletu loď orientoval ručně a nasměroval ji tak k přistání.

Podařilo se, a bylo tedy možné bez obtíží dosednout. Během průletu atmosférou, kdy plavidlo obklopuje plazma o žáru až dvou tisíc stupňů, se nedá vysílat a posádka se odmlčí. Teprve když se loď zbrzdí a dostane se do výšky 20–30 kilometrů, lze opět navázat spojení. Tentokrát se však kosmonaut neozýval, ale v Jevpatorii ani na Bajkonuru to nejprve nikoho neznepokojilo – mohlo se to prostě stát.

Pád bez padáku

Až po několika hodinách telefonovali různí funkcionáři z Moskvy na Bajkonur a do Jevpatorie zmatené zprávy, z nichž vyplývalo, že přistávací manévr neproběhl normálně. Gagarin měl kvůli tomu letět na místo přistání do Orska. Stále však nikdo pořádně nevěděl, co se skutečně stalo. Někteří dokonce tvrdili, že je Komarov zraněný.

Kabina dopadla nedaleko vesničky Karabulak v Orenburské oblasti. Selhaly jí padáky a do země narazila rychlostí takřka 150 km/h. Následoval výbuch – explodovaly motory měkkého přistání. Záchranáři našli jenom kráter a hořící trosky něčeho, co bývalo kosmickou lodí. Plameny hasili hlínou, neboť žádné pořádné hasicí prostředky k dispozici neměli. Ostatky Vladimíra Komarova vyprostil Gagarin, načež je v rakvi převezli do Moskvy. V Burděnkovově nemocnici měli žárem spečené tělo pitvat. Patolog chtěl, aby kosmonauti odešli, avšak hlavní maršál letectva Konstantin Veršinin jim nařídil zůstat: „Musejí vidět všechno!“ Tělo plukovníka Komarova pohřbili slavnostně u Kremelské zdi – vedle řady bolševických revolucionářů i akademika Sergeje Koroljova.

Foto, ilustrace: 
Profimedia
Zdroj: 
Tajemství vesmíru 12/2013
reklama
reklama