Skylab: První americká vesmírná stanice vydláždila cestu k ISS

Před 49 lety zamířila do vesmíru předchůdkyně dnešní Mezinárodní vesmírné stanice. Začátek rozhodně nebyl procházkou růžovým sadem. Po vynesení se na stanici projevila řada závad, takže byly pochybnosti, zda bude stanice obyvatelná...

14.05.2022 - Vít Straka



Eugene Cernan, velitel poslední výpravy na Měsíc v prosinci 1972, řekl před startem zpět na Zemi: „Když nyní činím poslední kroky na Měsíci, doufám, že nebudou poslední na dlouho a budoucnost ukáže, že dnešní výboj ukul další osud lidstva.“ Doba nebyla jednoduchá a budoucnost kosmonautiky byla nejistá, kosmické závody se Sovětským svazem končily a americký kosmický program postihovalo stále více finančních škrtů, jež měly ostatně za následek i zrušení dalších tří přistání na Měsíci. Co tedy dál? Raketoplán byl ještě v nedohlednu – a tak USA postavily a vypustily vlastní orbitální stanici nazvanou Skylab (Nebeská laboratoř). 

Zatímco Sověti se dali cestou orbitálních stanic o něco dříve a svůj první Saljut vypustili na oběžnou dráhu již v dubnu 1971, Skylab následoval asi za dva roky. První vesmírný domov pro americké astronauty byl navržen koncem 60. let a reálné kontury postupně získával v konstrukčních halách agentury NASA a především jejího hlavního dodavatele v programu Skylab, firmy McDonnell Douglas. Konečná montáž a otestování stanice proběhly na kosmodromu na Floridě. 

Výsledkem spolupráce byla unikátní vesmírná stanice o délce přes 36 metrů, maximálním průměru 6,6 metru s hmotností 87 tun na oběžné dráze, poskytující budoucí posádce obytný a pracovní prostor o velikosti 344 krychlových metrů. K vynesení stanice na oběžnou dráhu byl použit poslední exemplář obří měsíční rakety Saturn V, což dále rozvinulo možnosti konstrukce a vybavení stanice, jejíž prostor vznikl v podstatě úpravou vrchního stupně rakety. 

Skylab byl vybaven protimeteorickým štítem z hliníkové fólie, jenž posádku chránil i před slunečním zářením, dále přechodovou komorou pro výstupy ve skafandru mimo stanici nebo například astronomickým teleskopem ATM. Elektřinu Skylabu dodávaly charakteristické solární panely s maximálním výkonem až 24 kW, přičemž díky nim připomínal větrný mlýn. 

3, 2, 1, start! (Ale ne hladký)

Na startovací rampě 39A na Kennedyho mysu na Floridě, z níž následně startovala většina ze 135 raketoplánů, 14. května 1973 naposledy zaburácely motory Saturnu a na oběžnou dráhu ve výšce okolo 435 kilometrů se vydala orbitální stanice Skylab, zatím ještě neobydlená. 

Vzlet se však neobešel bez menšího vzrušení. Během prvních fází startu, kdy ještě raketa v hustých vrstvách atmosféry podléhá velkému aerodynamickému namáhání, došlo vinou silného proudu vzduchu v kombinaci s konstrukční vadou k utržení výše zmíněného protimeteorického štítu o tloušťce asi půl milimetru. Strhnul s sebou také jeden ze dvou hlavních solárních panelů pro výrobu elektřiny, načež se zasekl i druhý a na oběžné dráze jej pak nebylo možné vyklopit. Nepříjemnost vyústila v nedostatek elektrického proudu na palubě laboratoře a odklad startu první posádky. 

První posádce Skylabu velel trojnásobný astronaut Charles Conrad, veterán druhého přistání na Měsíci, a s ním letěli nováčci Paul Weitz a Joe Kerwin. Do kosmu odstartovali 25. května 1973 v lodi Apollo SL-2, na stanici je však čekalo několik problémů: vedle nedostatku proudu způsobilo utržení krytu při startu i přehřívání Skylabu, protože přišel o ochranu před slunečními paprsky. Byla tak ohrožena pevnost hliníkových slitin, které tvořily trup stanice, v obytných prostorách mohly zase přehřáté laky a umělé hmoty produkovat jedovaté plyny. Řídicí středisko situaci částečně zvládlo pootočením stanice od Slunce, problém se tím však nevyřešil. 

Temperamentního Conrada a jeho kolegy čekal vskutku nelehký úkol. Nejdříve ze stanice vysunuli a rozevřeli novou protisluneční clonu – teplotu uvnitř Skylabu se tak podařilo snížit na 24 °C. Při kosmickém výstupu pak uvolnili a rozevřeli zaseknutý solární panel. Orbitální komplex byl od té chvíle konečně plně zásobován elektřinou a trojici čekalo pozorování Slunce a Země či lékařské experimenty, při nichž na sobě sledovali účinky pobytu v kosmu. Posádka bezpečně přistála na Zemi 22. června, po 28 dnech na oběžné dráze a 18,5 milionu kilometrů. 

Vesmírná vánice

Druhá trojice statečných vyrazila na cestu k orbitální stanici 28. července 1973 v lodi Apollo SL-3. Velitelem posádky byl jmenován Conradův kolega z druhého přistání na Měsíci Alan Bean, jeho podřízenými se stali nováčci Jack Lousma a Owen Garriott (jeho syn Richard si coby kosmický turista zaplatil v roce 2008 let na ISS lodí Sojuz). 

Po hladkém startu však Jack Lousma vyhlédl z okna a překvapeně zvolal: „Proboha! Kolem nás poletuje něco jako sněhové vločky! Jako bychom jeli v auťáku za pořádné vánice!“ Řídicí středisko záhy upozornilo velitele lodi Beana na zvláštní telemetrické údaje z nádrže s okysličovadlem pro svazek manévrovacích motorků RCS kvadrantu B, které ukazovaly na příliš nízký tlak: v nádržce byla netěsnost a kysličník dusičitý si razil cestu ven z lodi. „Vánici“ zastavilo až uzavření ventilů. 

I přes tyto potíže se posádce podařilo vcelku hladce spojit se stanicí. Druhá „vánice“ na sebe však nenechala dlouho čekat – došlo k ní již pátý den po spojení se Skylabem. Kysličník dusičitý unikal tentokrát ze svazku trysek RCS kvadrantu D, i když ztráta byla výrazně menší. Houston začal plánovat okamžité přerušení mise, už byly dokonce uvedeny do pohotovosti záchranné lodě pro vyzvednutí kabiny z oceánu. Nakonec se však podařilo misi dokončit podle původních plánů.  

Život na palubě 

Díky silné raketě pro vynesení stanice na orbitu bylo možné Skylab vybavit maximálním množstvím zásob pro všechny posádky, které si s sebou pak přivážely jen pár nejnutnějších věcí. Na palubě stanice bylo 272 hektolitrů vody pro konzumaci a hygienu, Skylab nabízel astronautům i možnost se jednou týdně osprchovat – gravitaci v uzavíratelné kabince se sprchou nahrazovalo výkonné čerpadlo, voda se poté sterilizovala jódem.

Skoro tuna potravin byla uskladněna ve schránkách a ledničkách, na astronauty čekaly na stanici i kostky mýdla, lékárna, vysavač, knihy, karty atd. Občas některá posádka překvapila vlastní kreativitou, například když si poslední expedice v prosinci 1973 sestavila vánoční stromeček z plechovek od jídla. Co se týče samotné stravy, doznala již v té době značných pokroků: astronauti měli na Skylabu vcelku bohatý jídelníček, a příprava pokrmů byla přitom jednoduchá – vyžadovala jen ohřátí či přidání vody. 

Hlavní součásti Skylabu (foto: NASA Marshall Space Flight Center, CC0)

K životu na stanici patřil také humor, jak vzpomíná velitel druhé posádky Alan Bean: během pobytu na Skylabu měli astronauti tradičně o víkendu možnost mluvit se svými manželkami a blízkými na Zemi na neveřejné frekvenci, kterou neposlouchalo ani řídicí středisko. Owen Garriott toho využil k rafinovanému vtípku a během takovéto soukromé seance mu manželka namluvila na pásek krátký vzkaz, který později astronauti pustili řídicímu středisku: „Tady Helena na Skylabu. Hoši už hodně dlouho neměli domácí kuchyni, tak jsem si řekla, že jim něco dovezu. Přepínám, příjem […] Člověče, ten výlet stál za to, pohled na Zemi je fantastický! […] Bobe, už musím končit. Kluci sem plavou a já měla přísně zakázáno s vámi mluvit.“ Spojař v Houstonu, který Helenu vyslechl, údajně během nahrávky třikrát změnil barvu obličeje, lapal po dechu a následně se nechal vystřídat. 

Na legraci ale mnoho času nebylo, neboť posádku stanice zaměstnávala hlavně věda. Skylab měl dva hlavní úkoly: ukázat, že lidé mohou žít a pracovat ve vesmíru po delší čas, a také rozšířit znalosti sluneční fyziky pozorováním naší hvězdy z vesmíru pomocí teleskopu ATM na palubě. Pokusy však zahrnovaly skutečně široké spektrum oblastí: v rámci beztíže se studovalo pletení pavoučích sítí, dopad beztíže na rybky v akváriu, chování kapalin či změny lidského těla, a došlo i na pozorování Země, zkoušky malých pohonných systémů pro skafandry atd.

Primární úkol však Skylab beze zbytku splnil: ukázal, že člověk je schopen žít a pracovat v rámci dlouhodobého kosmického letu, a položil tím pevné základy pro jakýkoliv budoucí kosmický program, včetně dnešní Mezinárodní vesmírné stanice. Program Skylab si připsal k úspěchům i vyvinutí sprchy, nových toalet, spacích pytlů, kuchyně nebo tělocvičného nářadí pro astronauty v beztíži. 

Skylab na sklonku života

Druhá posádka Skylabu bezpečně přistála na Zemi 25. září 1973 po 59 dnech na oběžné dráze a 858 obletech planety. K premiérové americké orbitální stanici poté zamířila již jen jedna expedice, která však na její palubě pracovala nejdéle ze všech. V lodi Apollo SL-4 odstartovali 16. listopadu 1973 tři „zelenáči“: velitel Gerald Carr a členové posádky William Pogue a Edward Gibson. Do povědomí vstoupili mimo jiné pozorováním a fotografováním komety Kohoutek. Zpět na Zemi je záchranná flotila uvítala 8. února 1974, ani ne tři čtvrtě roku po vypuštění Skylabu. Přistáli po 84 dnech a skoro 90 milionech kilometrů při obletech planety (každá posádka Skylabu stanovila nový rekord v délce kosmického letu).

TIP: Příběh orbitální stanice: Jak se rodily plány nejdražšího inženýrského projektu

Po odletu Carra a jeho posádky Skylab definitivně osaměl. NASA jej plánovala nechat na orbitě dalších osm až deset let a možná k němu později vyslat raketoplán, jehož vývoj však v polovině 70. let začal nabírat zpoždění. Jenže plány agentuře nečekaně zhatilo Slunce: zvýšila se jeho aktivita, následkem čehož došlo k lehkému zhuštění zemské atmosféry a to způsobilo roku 1977 sestup stanice na nižší dráhu vlivem tření o vysoké zbytky atmosféry. NASA zvažovala vyslání záchranného raketoplánu, ale již dva roky před startem prvního stroje se situace stala neúnosnou a 11. července 1979 stanice zanikla v atmosféře. Některé trosky zasáhly řídce obydlenou oblast západní Austrálie a jihovýchodní část Indického oceánu. Nedošlo k žádným škodám, ale NASA se nevyhnula pokutě od australského Perthu za znečišťování veřejného prostranství. 

Se zánikem Skylabu se přiblížil ke konci i celý program Apollo. Uskutečnila se již jen jedna mise v létě 1975: historický společný let Sojuz–Apollo. 


Další články v sekci