Soudný den dinosaurů aneb Ničivá planetka z vesmíru zahubila život (1)

Píše se přibližně rok 66 038 000 před Kristem. Většinu světových kontinentů pokrývá bujná tropická vegetace. Panuje v průměru vyšší teplota než dnes, což vyhovuje hlavní složce megafauny – dinosaurům, krokodýlům a ptakoještěrům. Savci jsou zatím jen malí tvorové, kteří ve dne nemohou pánům tvorstva konkurovat. Dinosauři dosud dominují a nic nenasvědčuje, že by jejich vláda měla v brzké době skončit…

Smrtící kámen se blíží

Éra dinosaurů se však už po 150 milionech let chýlila k závěru – a nakonec ji pohřbil vetřelec z kosmu. Zbloudilý kamenný poutník se na cestu k Zemi vydal dávno předtím. Sám vznikl při jakémsi velkém impaktu a nejspíš patřil k členům rodiny Flora, tedy mezi kamenné planetky z vnitřní části hlavního pásu mezi Marsem a Jupiterem. Ze stejné skupiny pochází například proslulá 951 Gaspra, kterou v roce 1991 navštívila sonda Galileo. 

Planetka Chicxulub, nazvaná podle městečka ležícího dnes nedaleko místa dopadu, měřila v průměru asi deset kilometrů a vážila přes šest set miliard tun. A v uvedené době se nezadržitelně blížila k planetě obývané našimi předky z řad savců… a posledními dinosaury. Nezbýval jim už ani jediný křídový den – den, který vlivem rychlejší zemské rotace trval pouze 23 hodin a 36 minut, tedy o dvacet minut méně než dnes.

Pozorovatel na Zemi by zřejmě dlouho neviděl nic mimořádného. Na nočním nebi by se asi tři dny před dopadem, kdy se planetka nacházela přibližně ve vzdálenosti šesti milionů kilometrů, objevila jen další „hvězda“, malý bodový zdroj světla podobný okolním slabým stálicím. Postupně by však její jasnost sílila a ve vzdálenosti asi 1,5 milionu kilometrů, necelý den před srážkou, by se už vyrovnala například členům současného Velkého vozu. Na úrovni Měsíce by pak těleso konkurovalo nejjasnějším hvězdám. A do dopadu by zbývalo pouhých pět hodin. 

Necelých 100 000 km od Země, zhruba hodinu před kolizí, by planetka představovala třetí nejzářivější objekt na obloze – hned po Slunci a případném Měsíci v úplňku. Ve vzdálenosti 30 000 km by její magnituda činila −6,5, tedy více než u jakékoliv planety. Tehdy by již byla na nočním nebi nepřehlédnutelná. Ve výšce 1 500 km nad Zemí by do srážky zbývalo 75 sekund a těleso by zářilo jasněji než Měsíc v úplňku. Místo a úhel dopadu už by určila jen rotace planety. Pokud byste se nacházeli ve vyšších zeměpisných šířkách, zmizela by vám planetka ještě před srážkou daleko za horizontem. Přibližně u 20° zeměpisné šířky, v oblasti dnešního Karibiku, byste se však stali svědky děsivé podívané.

Ničivý dopad

Kdyby byla planetka podstatně menší, vrstvy vzduchu by ji zpomalily a nakonec by explodovala v bezpečné výšce nad Zemí. Podobný scénář se nejspíš odehrál i v letech 1908 nad říčkou Tunguskou a v roce 2013 nad Čeljabinskem. Téměř bilion tun těžkou kamennou horu však nemohlo nic zadržet. Poslední možnou ochrannou hradbu představoval Měsíc, jenže planetka jej v dostatečné vzdálenosti minula. 

Při průletu atmosférou rychlostí kolem 20 km/s se rozžhavila a doslova provrtala do vrstvy plynů tunel. Do povrchu planety narazila na otevřeném moři, v mělkých vodách jižně od pevniny Laramidie. Pod ostrým úhlem 30° dopadla tam, kde dnes vybíhá do Mexického zálivu severní cíp poloostrova Yucatán. Za strašlivých vizuálních i akustických efektů se při srážce veškerá voda v oblasti budoucího zálivu vypařila. 

Okamžitě po nárazu začalo život v širokém okolí zabíjet intenzivní záření, které se vyrovnalo jasu milionu sluncí a bylo viditelné do vzdálenosti kolem 5 000 km. Termální a tlaková vlna šířila v řádu minut zkázu stovky kilometrů daleko. Gigantický kráter, jehož okraje dosahovaly výšky vrcholků Himálaje a plocha odpovídala rozloze Moravě a Slezska, kompletně vznikl za pouhých 300–600 sekund, tedy maximálně deset minut.

Život v nenávratnu

Následky dopadu byly děsivé. Celá Země rezonovala a nárazové vlny se šířily jejím nitrem. Brzy vyvolaly nepředstavitelně silná zemětřesení a probudily k životu spící sopky. Samotná planetka už v tu chvíli neexistovala, doslova se odpařila. Vysoko do atmosféry se dostalo ohromné množství hornin ze svrchní zemské kůry. Snad až sto miliard tun materiálu se v krátké době také vypařilo. 

V místě nárazu na okamžik stoupla teplota na 10 000–20 000 °C, což odpovídá zhruba trojnásobku teploty na povrchu Slunce. Uvolněná energie započala své dílo zkázy: 100 milionů megatun TNT více než dvoumilionkrát předčilo i tu nejsilnější atomovou bombu v dějinách. Gigantický hřib prachu a úlomků horniny stoupal vysoko do atmosféry a bylo jej vidět stovky kilometrů daleko. Teplota v jeho okolí dosáhla 8 500 °C. Zemětřesení na jihu severoamerického subkontinentu odpovídalo 11.–13. stupni Richterovy škály, tedy zhruba stonásobku hodnoty zaznamenané kdy člověkem. Do vzdálenosti 800 km od dopadu se teplota zvýšila na 300 °C. Oblak prachu a žhavého vzduchu se hnal od místa nárazu závratnou rychlostí.

Žádný větší organismus, který se neskryl dostatečně hluboko pod zem, nepřežil kataklyzma, jež se rozpoutalo v okruhu 1 800 km. Až do vzdálenosti 4 000 km téměř okamžitě začala hořet veškerá vegetace. Vlna horka a tlaku postupovala rychlostí přes 1 000 km/h, vítr mnohde přesáhl 250 km/h. Stovky kilometrů od místa srážky začaly na zem dopadat kusy vyvržených hornin – stotunové balvany o velikosti domů svištěly z nebe nadzvukovou rychlostí. V tu chvíli už obloha výrazně potemněla a rozptýlený prach zakryl Slunce. Daleko od epicentra doslova pršely rozžhavené kusy horniny a impaktní tektity a zapalovaly vše, co snad ještě nevzplálo. Některé se dostaly do vzdálenosti přes 6 500 km, což odpovídá trase New York – Praha. 

Dokončení: Soudný den dinosaurů aneb Ničivá planetka z vesmíru zahubila život (2)

Teplota ve vyšších vrstvách atmosféry stoupla krátkodobě až na 1 500 °C. Jedinou ochranu živočichům nabízela dostatečně hluboká voda, jeskyně či podzemní úkryty. Vzdálenost 13 000 km do současného Mongolska překonal rozžhavený prachový oblak za necelou hodinu, téměř dvacetkrát rychleji než běžné letadlo. Asi za dvě hodiny již celá planeta spočinula ve smrtící náruči prachového mračna. Fotosyntéza se přerušila, nastal kolaps koloběhu prvků a organických živin.