Skutečně musejí žraloci stále plavat, aby se neutopili?
Žraloci patří mezi dokonale adaptované tvory a platí to i pro jejich systém dýchání, který jim umožňuje přizpůsobit se životu ve vodě.
Na rozdíl od kostnatých ryb postrádají žraloci skřele, které by vířily vodu kolem žaber, když se živočich nehýbe. Tekutina jim proudí přímo přes tlamu a její pohyb zajišťuje aktivita lícních svalů – takže může žralok teoreticky zůstat na místě, aniž by přerušil přísun kyslíku k žaberním štěrbinám. Druhy, jež příliš neplavou, mají zmíněné svaly vyvinutější.
Zhruba dvacítka ze čtyř set známých druhů paryb jimi však nedisponuje vůbec, a právě pro ně platí, že nesmějí přestat plavat. V takovém případě by totiž voda kolem jejich žaber neproudila a tvor by se skutečně udusil. Jedná se zejména o velké druhy, včetně nechvalně proslulého žraloka bílého, žraloka mako, žraloka kladivouna nebo žraloka obrovského.
Drtivá většina žraloků využívá kombinaci obou způsobů dýchání – pokud plavou, vhání si do žaber okysličenou vodu, ze které filtrují kyslík a ve chvílích, kdy jsou naopak v klidu, využívají k vhánění vody do žaber své lícní svaly. Týká se to například žraloka Perezova ale i mnoha dalších druhů.
